10 věcí, které s druhým dítětem už neuděláte
I když se vám některé maminky budou snažit namluvit, že s příchodem druhého dítěte je všechno stejné jako u prvního, většinou lžou. Nic totiž není stejné. Jak to?
Nebojte, se dvěma dětmi to není žádný med, ale zároveň ani žádná tragédie. S uměním mateřství se nerodíme, jakmile se nám to však jednou dostane do krve, už to tam zůstane. A tak jsou paradoxně s druhým dítětem některé věci lehčí, zažitější, volnější… Při psaní tohoto článku jsem se rozhlédla po pokoji a na první pohled jsem viděla ten rozdíl. A to mě vedlo k dalším a dalším rozdílům. Tady jsou (a pozor, všechny vyzkoušeny opravdu na vlastní kůži!):
1. POŘIZOVÁNÍ FOTOGRAFIÍ
Napočítala jsem přesně 7 rámečků s fotkami prvorozené dcery (nepočítám magnetky a pohledy, které jsem si nechala vyrobit ještě v porodnici). Moje druhorozená je ale jen na jedné fotografii, a to ještě společně se sestrou. Ups! Po tomto zjištění jsem nahlédla do telefonu a zjistila, že 1 836 fotek mám s Julinkou, kdežto do focení Justýnky se v podstatě nutím. Ne proto, že bych ji měla méně ráda, ale tak nějak není čas a jako matka už nemám potřebu vyfotit stovku fotek spícího dítěte v různých polohách.
2. KONTROLA DECHU
Prvorozenou dcerku jsem kontrolovala snad každých pět minut. Když se mi zdálo něco jinak, zkoumala jsem, jestli se jí zvedá bříško, nebo se zrcátkem čekala, až vydechne. Vypadala jsem možná jako blázen, ale několikrát se k mému zírání na spící dítě připojil i manžel. Jednou to došlo tak daleko, že jsem malou vzala a probudila, abych měla jistotu, že je naživu. (Podotýkám, že jsem navíc měla monitor dechu.) S tou druhou to bylo jiné. Kontrola dechu sice sem tam proběhla, ale nebyl to každodenní rituál při jejím spánku. Na svou obranu, že jsem najednou nebyla špatná matka – pro druhou dceru jsem si namísto normální chůvičky pořídila videochůvičku. Občas jsem tedy tajně zírala na monitor, čekala na pohyb – a přitom nevypadala jako hysterka.