10 věcí, které s druhým dítětem už neuděláte


Najít si mezi dvěma dětmi čas i pro sebe? Dost těžký úkol!

I když se vám některé maminky budou snažit namluvit, že s příchodem druhého dítěte je všechno stejné jako u prvního, většinou lžou. Nic totiž není stejné. Jak to?


Nebojte, se dvěma dětmi to není žádný med, ale zároveň ani žádná tragédie. S uměním mateřství se nerodíme, jakmile se nám to však jednou dostane do krve, už to tam zůstane. A tak jsou paradoxně s druhým dítětem některé věci lehčí, zažitější, volnější… Při psaní tohoto článku jsem se rozhlédla po pokoji a na první pohled jsem viděla ten rozdíl. A to mě vedlo k dalším a dalším rozdílům. Tady jsou (a pozor, všechny vyzkoušeny opravdu na vlastní kůži!):


1. POŘIZOVÁNÍ FOTOGRAFIÍ

Napočítala jsem přesně 7 rámečků s fotkami prvorozené dcery (nepočítám magnetky a pohledy, které jsem si nechala vyrobit ještě v porodnici). Moje druhorozená je ale jen na jedné fotografii, a to ještě společně se sestrou. Ups! Po tomto zjištění jsem nahlédla do telefonu a zjistila, že 1 836 fotek mám s Julinkou, kdežto do focení Justýnky se v podstatě nutím. Ne proto, že bych ji měla méně ráda, ale tak nějak není čas a jako matka už nemám potřebu vyfotit stovku fotek spícího dítěte v různých polohách.


2. KONTROLA DECHU

Prvorozenou dcerku jsem kontrolovala snad každých pět minut. Když se mi zdálo něco jinak, zkoumala jsem, jestli se jí zvedá bříško, nebo se zrcátkem čekala, až vydechne. Vypadala jsem možná jako blázen, ale několikrát se k mému zírání na spící dítě připojil i manžel. Jednou to došlo tak daleko, že jsem malou vzala a probudila, abych měla jistotu, že je naživu. (Podotýkám, že jsem navíc měla monitor dechu.) S tou druhou to bylo jiné. Kontrola dechu sice sem tam proběhla, ale nebyl to každodenní rituál při jejím spánku. Na svou obranu, že jsem najednou nebyla špatná matka – pro druhou dceru jsem si namísto normální chůvičky pořídila videochůvičku. Občas jsem tedy tajně zírala na monitor, čekala na pohyb – a přitom nevypadala jako hysterka.


3. PLÁČ PŘI ODCHODU

Starší dcerku jsem strašně nerada dávala hlídat. Měla jsem nutkavou představu, že já to s ní prostě umím nejlíp. První noc odloučení tak nastala v jejím roce, a to v podstatě násilím. Moje máma, babička, se rozhodla, že už je načase, abych i jako maminka začala zase žít a odpočívat. První večer a první noc byla strašná! S druhou dcerkou jsem pocity úzkosti kvůli odloučení nezažívala. Už v 1. měsíci jsem ji podstrčila v kočáru babičce i s odsátým mlékem, a jela do práce.


Plán začít žít a odpočívat mi dlouho nevydržel. Necelý měsíc po tomto zásadním rozhodnutí jsem opět otěhotněla...


4. NUCENÍ DO PŘÁTELSTVÍ

Jakmile začala starší dcera trošku komunikovat, získala jsem dojem, že je načase, aby si našla kamarády na život a na smrt. Hodlala jsem ji tedy seznámit a nutit do přátelství s kdejakým dítětem, i když jí třeba nebylo nijak sympatické. Až s druhou holčičkou jsem si uvědomila, že hrát si s někým, s kým si hrát nechcete, prostě zábava není. Doteď to tedy nechávám na nich a pokaždé doufám, že si vyberou dobře.


5. NUTNÉ KOJENÍ

Kojila jsem, protože je to zdravé pro dítě a také levné. Ale nijak extra jsem si to neužívala. Obdivuju všechny ženy, které své druhé dítě kojí stejně dlouho jako to první. Já se už po čtyřech měsících nemohla dočkat, až s tím skoncuji. Kdykoli jsem totiž začala kojit, moje starší dcerka potřebovala čůrat, kakat, papat, hajat, přepnout pohádku… Navíc mi ani trochu nedělalo problém mlíčko odstříkat a nechat někoho jiného, aby malou nakrmil.





6. NUDNÉ BABY HODINY

Cvičení, plavání, kurzy, přednášky, chození do rodinného centra… Hlavně se nenudit a nadopovat dítě zájmy a zážitky a sebe vědomostmi. Většinou to ale dopadlo tak, že se nebavila ani dcerka, ani já… S mladší jsem oproti tomu nechodila nikam. Ostatně plavala denně ve vaně a v létě jsme si bohatě vystačily s říkankami ve vlastním bazénu.


7. VAŘENÍ DĚTSKÉ VÝŽIVY

Pamatuji se, že s první dcerou jsem vyvářela a dělala pyré ze všeho, co mi přišlo pod ruku, a ukládala jsem si to do mrazničky. Bylo to časově docela náročné. Vaření při druhé dceři mi sice zůstalo na krku pro manžela a starší dítě, ale tomu mladšímu jsem tentokrát dávala skleničky. A díky nim jsem strávila více času hraním si s dětmi než stáním u plotny.


Při obhlídce skleniček v obchodě jsem zjistila, že to můžou být i docela dobroty...


8. VĚTŠÍ KOUSKY JÍDLA

U nás doma byla zavedena velmi přísná pravidla, kdy, jak a co se dostane naší holčičce do pusy. Jela jsem přesně podle seznamu z internetu, kdy a co se může zařadit do jídelníčku a v jaké konzistenci. Zato moje druhá holčička si velmi záhy zamilovala křupky, ochutnala piškot, olízla kaki, a dokonce se jí starší dcera v nestřežené situaci snažila podstrčit čokoládu.


9. STRES Z UDUŠENÍ

Julince byly dva roky a můj manžel stále trpěl, když pozoroval, jak a co jí. Já tolik ne, ale byly doby, kdy jsem jí stála za zadkem a zkoumala velikost daného předmětu ve srovnání s velikostí její pusy, aby se něčím nezačala dusit. Tu mladší jsem při jídle samozřejmě také hlídala. Už jsem však věděla, že ne všechny hračky té starší najdu a budu je moci na chvíli odsunout z Justýnčina dosahu (to se týká hlavně lega). Naštěstí vždy všechno dobře dopadlo.


10. ČTENÍ KNIH A INTERNETU

První měsíce s Julinkou jsem nedělala nic jiného, než se snažila stát se dokonalou matkou z odborné knihy, nebo jsem čerpala „moudra“ z internetu a z internetových fór. Jediné, co mi toto studium přineslo, byly úzkost a stres, že nikdy nebudu tak dokonalá. Po narození druhého miminka jsem všechny nakoupené knihy zahodila a ze všech fór se odhlásila.


Foto: DepositPhoto

1 zobrazení0 komentářů