Nabídek alternativního vzdělávání stále přibývá. Může se jednat o „jinak“ smýšlející školu, mnozí rodiče se ale rozhodnou neposílat své děti do žádných institucí – vzdělávají je raději sami doma, popřípadě docházejí do skupiny dalších „domškoláků“. Před takovým rozhodnutím se samozřejmě zabývají otázkou, jestli se tímto způsobem jejich potomci skutečně něco naučí a najdou v budoucnu uplatnění.
Začít se dá u nejmenších
Alternativní vzdělávání může vlastně začít už v předškolním věku. Lesní školka, waldorfská, Montessori… Existuje řada mateřských škol či dětských skupinek s nekonvenčním přístupem. Odlišný způsob výuky nabízejí někdy i mateřská centra, takže třeba s Montessori pedagogikou tak můžete začít i s malým miminkem.
A v čem může být Montessori přístup užitečný už pro takto malé děti? Vaše batolátko bude na kroužku pracovat s výukovými pomůckami místo s klasickými hračkami. Montessori přístup spočívá právě v podporování dítěte v jeho vlastní přirozené zvědavosti a touze se učit. Děti se navíc vedou k tomu, aby si po sobě danou věc vždy uklidily, než si vezmou nějakou další. Bohužel to ale automaticky neznamená, že by si tento zvyk přinesly i domů. „Jo, tady to tak děláme,“ vysvětloval mi syn. „Ale doma to dělat nechci.“
Další možností je třeba již zmíněná lesní školka, kde děti tráví celá dopoledne venku v přírodě. Téměř u všech alternativ pro předškolní vzdělávání ale musíte počítat s tím, že si připlatíte. „Školkovné bylo nákladné,“ svěřuje se maminka Anička, „ale nelituji toho. Zejména díky tomu, že si syn v lesní školce vybudoval skvělou imunitu. Dnes je mu deset a nebývá vůbec nemocný. Ve školce se naučil být venku za každého počasí, nerozlišujeme tedy mezi tím, jestli je „hezky“ nebo „ošklivo“. Výlet si uděláme kdykoli.“
Alternativní školky můžou být někdy také dobrou volbou pro rodiče, kteří nechtějí své děti očkovat z jiných než zdravotních důvodů. Některá z těchto zařízení totiž na rozdíl od státních školek vakcinaci nevyžadují.
Na alternativní vzdělávání se samozřejmě názory velice liší. I o předškolních zařízeních s netradičním přístupem se tak mnozí lidé vyjadřují nelichotivě. Děti se tam podle nich nic nenaučí, navíc si můžou příliš dovolit a neumí se pak chovat.
Učitelka z dětské skupinky s Montessori pedagogikou ale oponuje: „Je omyl si myslet, že máme méně pravidel. Ve skutečnosti jich máme více než klasické školky.“ V tomto typu výchovy se totiž děti učí vzájemně se respektovat a nerušit, brát ohled na potřeby ostatních. To samo o sobě vyžaduje řád. Kromě toho zahrnuje Montessori přístup i řadu rituálů.
A co škola?
Výběr školky je samozřejmě velice důležitý, u školy je toto rozhodnutí však ještě zásadnější. Dítě ji bude navštěvovat delší dobu, ve školním věku se navíc potřebuje naučit daleko více látky než v tom předškolním.
Jednou z otázek je vlastně to, jestli vůbec děti do nějaké školy posílat, nebo se jim vlastně věnovat osobně. Socializace a vytváření vztahů jsou v tomto věku velice důležité, i proto se však rodiče „domškoláků“ často sházejí a vyučují děti společně. Někdy si i vytvářejí skupiny, které fungují jako taková neoficiální škola.
Počet rodičů volících tuto formu vzdělávání se pořád rozrůstá. Stále však zdaleka neplatí, že by se taková možnost naskytovala všem z celé republiky. Pokud máte o podobný styl výuky pro vaše děti zájem, museli byste zkrátka mít štěstí, aby zrovna ve vašem okolí fungovala taková skupinka. Anebo ji sami založit.
Alternativní možnosti vzdělávání se vám navíc otevírají i v případě, že nemáte možnost nebo chuť zůstat s dětmi v domácnosti ani ho zapojit do místní skupiny domškoláků. I zavedené instituce totiž nabízejí dnes široké možnosti. I zde však v některých případech musíte počítat s finanční investicí. Některé alternativní školy jsou sice státní, je to ale (zatím) výjimka.
A jaký typ alternativní školy vybrat? Waldorfská, Montessori, Summerhill… Typů je spousta, ale ve svém okolí pravděpodobně budete mít jen nějaké z nich. Rodiče potom často volí právě podle dostupnosti. Mnohé však mají všechny alternativní školy stejné: Velká pozornost se věnuje osobnostnímu rozvoji dítěte, ne jen tomu, aby se naučilo potřebnou látku. Vztah mezi žákem a učitelem by měl být méně formální, přátelštější.
Jako všude jinde i zde ovšem platí, že vše záleží na lidech. Najdete určitě řadu skvělých „klasických“ škol s uvědomělými kantory, díky nimž se všechna tato pravidla naplňují. Naopak i v alternativních školách se můžete setkat s vyučujícími, které už třeba jejich práce omrzela a schází jim nadšení. Vše je individuální.
Rozhodnutí ohledně dobré školy je velmi důležité, dá se však samozřejmě i změnit, pokud zjistíte, že vám nějaký systém nevyhovuje.
„Pořád se snažím myslet na další roky,“ popisuje maminka Kristýna, která si děti nechala v domácím vzdělávání. „Co když jednou přijdou s tím, že by raději chtěly do klasické školy? Chci se s nimi učit tak, aby na případný přechod byly aspoň trochu připravené a zvládly ho.“
A to je další věc, na kterou je potřeba myslet. Rozhodnutí ohledně školy ze začátku musíte sice udělat především vy, ale neděláte ho samy za sebe. Dítě si během školní docházky možná vytvoří na způsob vzdělávání vlastní názor, a ten se klidně může lišit od toho vašeho. Nejednou se stalo, že si děti samy řekly, že by raději chodily třeba do klasické školy (nebo i školky) než do té alternativní. Anebo naopak. Jisté je jen to, že to nikdy nebudeme vědět předem.
Zkušenosti s domácím vzděláváním
Na závěr přináším krátký rozhovor se svojí kamarádkou Zuzkou, která vzdělávala děti doma po celou základní školu.
Zuzi, co tě vedlo k rozhodnutí vyučovat děti doma?
Když děti chodily do školky, často se hlavně starší syn domů vracel s pláčem. Já jsem tenkrát vedla dramatické kroužky s malými dětmi a říkala jsem si, že zatímco já se věnuji jiným dětem, někdo jiný se věnuje dětem mým a ony nejsou tak úplně spokojené. To byla asi první myšlenka, kdy jsem začala domácí vzdělávání zvažovat. Manžel byl tenkrát k této myšlence skeptický, tak jsme se dohodli, že vyzkoušíme předškolní rok doma a když se nám to osvědčí, tak budeme pokračovat.
A osvědčil se?
Ano. Syn byl spokojený, přidala se k nám i dcera (tehdy čtyřletá), která přestala chodit do školky, a další dítě ze sousedství. Po zkušebním roce, kdy jsme měli mnoho prostoru na společné tvoření, výlety a jiné aktivity, jsme si už nedokázali představit, že by děti nastoupily do klasické základky, jiná forma vzdělávání v našem městě tenkrát nebyla dostupná. Chvíli jsme i zvažovali přestěhování do jiného města jen kvůli speciální škole, kde mají děti více prostoru na tvoření a nemusí celé dny sedět v lavici. Bylo pro nás důležité, aby se mohly během dne hodně hýbat, věnovat více času hře, aby trávily nějaký čas v přírodě a měly čas na umělecké aktivity, které k tomuto věku přirozeně patří. Během zkušebního roku v domácí škole jsme vnímali, že ke šťastnému vývoji přesně toto potřebují a nechtěli jsme je o to připravit.
Potom už jste tedy nikdy návrat do školy nezvažovali?
Zvažovali, mnohokrát. Na začátku jsme se dětí zeptali, jestli chtějí v domácí škole pokračovat a ptali jsme se jich průběžně. Hlavně dcera byla od malička hodně společenská. Nebyli jsme si jistí, jestli pro ni bude domácí škola vhodná. Sama se rozhodla, že v domácí škole zůstane. Společnost nahradily odpolední kroužky a také později komunita domácích školáků, která se nám během let několikrát proměnila.
Zažili jste i nějaké krize?
Během domácího vzdělávání jsme si prošli několik krizí. Vycházely především z našeho vnitřního konfliktu, kdy jsme děti tlačili do formálního učení, aby prošly přezkoušením ve škole. V nějakém období děti navštěvovaly školu několik dní v měsíci, aby si vyzkoušely, jak to ve škole chodí, a nám to tenkrát pomohlo jim vysvětlit, že některé věci se děti ve škole učit musí, i když je nezajímají. Zpětně ale děti hodnotí tyto náslechy negativně, bylo pro ně těžké se zapojit do zavedeného systému i kolektivu.
Jak domácí škola ovlivnila vaše rodinné soužití?
Důležité pro nás bylo, že mě práce s dětmi bavila a naplňovala. Dramaťák, který jsem vždycky chtěla dělat, jsem dělala se skupinkou domškoláků, hodně jsme cestovali, jezdili na výlety, po galeriích, muzeích, divadlech, opravdu jsme se nenudili. Hodně věcí jsme jako rodina dělali společně, zároveň jsem o víkendech jezdila do školy a příležitostně jsem pracovala, abych nebyla stále jen s dětmi.
Určitě nás domácí škola jako rodinu utužila, ale nemůžu to srovnat, když jsem nikdy jinou formu nezažila. Někdy jsem se dětem věnovala až příliš a zapomínala na manželství, tak přišla manželská krize, abychom si toho všimli a dali víc energie také sobě jako partnerům. I když domácí škola nebyla vždy procházka růžovým sadem, všichni ji zpětně hodnotíme pozitivně. Ve výsledku nám určitě mnohem víc dala než vzala.
Tvůj syn je nyní na střední škole, dcera právě úspěšně složila přijímačky. Jaký pro ně byl přestup na „formální“ vzdělávání?
V domácí škole je hodně prostoru na to zjistit, co dítě baví a kam by chtělo dál směrovat. Obě naše děti si vybraly školu již v osmé třídě a měly dostatek času se na přijímačky připravit. Syn se připravoval na talentové zkoušky a dcera na klasické středoškolské přijímací zkoušky z matematiky a češtiny. Jelikož se syn většinu domácí školy věnoval hlavně uměleckým činnostem, nebyl pro něj problém se na talentovky připravit a byl úspěšný. Dcera musela v posledním roce hodně zabrat v matematice, měla doučování a chodila na přípravný kurz na testy Cermat, přijímací zkoušky udělala s přehledem. Oba se dostali na své vysněné obory. Přechod na střední školu z domácí školy je náročný hlavně z časového hlediska. Syn si špatně zvyká na to, že již nemá tolik času na vlastní zájmy a musí prosedět čas ve škole i na hodinách, která mu nic nedávají. S kolektivem žádné problémy nenastaly, naopak syn je v kolektivu spíš oblíbený, cítí se tam dobře.
Comentários